Tvorba zvuku – 2.část
Funkční hudba
Funkční hudbou dosahujeme nejtěsnějšího spojení mezi obrazem a hudbou. Hudba v takovém případě jen neilustruje, ale dotváří to, co obraz jen naznačuje. Dramatická stavba scény počítá s hudbou jako nerozlučným výrazovým prostředkem, podněcuje myšlenkové asociace, poetizuje, dramatizuje. Funkční hudbou zdůrazňujeme vnitřní pohnutky jednajících postav, a také duševní pochody těch, kteří se divákovi představují v jednotlivých záběrech.
Příznačný motiv
Charakterizující schopnosti hudby podněcují utváření bezděčných vztahů a vyvolávají v divákově vědomí jistou asociaci. Když je nějaký děj doprovázen hudebním motivem, divák si jeho tóny uchová do paměti. Zazní-li pak stejný motiv při jiných scénách, upomene diváka na předchozí situace a vjemy. Takové úryvky označujeme jako příznačné motivy.
Když už je hudba k našemu účelu doprovodu videoprogramu vybrána, následuje obtížný úkol, vyrovnat se s hudební mixáží. Míchat hudbu na sebe totiž nelze zcela bez rozmyslu. Hudební kompozice podléhá podobným zákonitostem jako obrazová skladba. I hudba má svoje prolínačky, stmívačky a přechody jako sled záběrů. Proto se musí tato pravidla respektovat. Máme-li dát konkrétní příklad, pak není možné, abychom prostě kladli za sebou skladby, přerušené malými přestávkami, jako kdybychom si je jen přehrávali k poslechu. Musíme totiž myslet na komentář, na výpovědi nebo na dialogy. Pokud bychom totiž takovou “hudební přestávku” nebrali v úvahu, stalo by se nám, že by nám přišla právě do okamžiku, kdy se komentář odmlčel a nežádoucí hudební přechod by divák vnímal, ačkoliv na něj není z filmu a televize zvyklý.
Mixážní pult – ilustrační foto
Pro účely mixáže hudby a dalších zvukových složek se využívá mixážního plánu, jehož příklad si uvedeme na jiném místě. Při mixáži musíme dbát zejména na to, aby konce a začátky hudebních skladeb, které hodláme do sebe vzájemně prolínat, byly oproštěny o hudební přechody, které by mohly působit na diváka velice nepříjemně. Lze si představit, že provedení hudební prolínačky v době, kdy nějaký sólový nástroj, třeba trubka nastupuje do vyšších tónů, bude prolnuta s houslovým sólem s tóny hlubšími. Kromě toho bychom měli sledovat každý motiv, zda je právě v tomto okamžiku vhodné ho prolnout do motivu jiného. Divák samozřejmě nepostřehne hudební prolínačku, když se provede pod komentářem, protože se hudební složka tlumí a dá se předpokládat, že divák přednesený komentář pozorně sleduje. Stejně obezřetně musíme postupovat při nasazení skladby na samotném začátku. Na úvodu melodií velice záleží. Na opačném konci si snad musíme počínat ještě důsledněji. Když se má přiblížit konec, měl by být divák na závěr připraven jak v části obrazové, tak i zvukové. Hudebně by se mělo využít motivů, směřujících k jasnému a přesvědčivému závěru. Na konci by se měla tedy měla objevit hudební tečka, doznívající jen vteřinu či dvě za titulkem “konec” nebo za stmívačkou.
Emil Pražan