Skromná óda na osm křížků...

Jsou lidé, kteří ve třiceti letech vypadají na padesát a naopak lidé, kteří v osmdesáti jsou aktivní jako třicetiletí… K té druhé skupině nepochybně patří i člen Klubu amatérského filmu při DK Kroměříž a člen předsednictva ČSFV MUDr. Lubor Míka z Lipníka.nad Bečvou Je to dlouholetý a úspěšný filmový amatér a organizátor s velkým nadšením a bohatými tvůrčími zkušenostmi. Láska k filmování jím za ta desetiletí, co ji vyznává, dokonale prosákla. Ani dnes – při svých „osmi křížcích“ na bedrech jí nepřestává být věrný a dále přes určité zdravotní problémy aktivně tvoří. A co nám prozrazuje tento náš únorový oslavenec o sobě?

Narodil jsem se 13. února 1928 na Vsetíně jako syn lékaře. Na Vsetíně jsem také maturoval na Masarykově reálném gymnáziu a to v roce 1947. Téhož roku jsem se přihlásil na lékařskou fakultu Palackého univerzity v Olomouci, kde jsem úspěšně promoval 5. prosince 1952.

Už od svých studentských let jsem velmi rád fotografoval, což se mi vyplatilo ve 4.ročníku univerzity, kdy jsem se stal tzv. pomocnou vědeckou silou na neurologické klinice jako fotodokumentarista a což bylo hlavní – i kameraman.

Koho by přece nezlákala tříobjektivová 16mm snímací kamera Paillard Bolex! V té době byly v Olomouci činné dva filmové kluby – závodní klub Chemodrogy za vedení Jana Blažka a závodní klub Čs.státního filmu v čele s panem Lenhartem. Ten se stal mým filmařským „otcem“ - rádcem i kritikem. Dodával mi sebevědomí a také přidával kuráž do soutěžení. V té době jsem jako amatér natočil svou první reportáž s názvem „Léto pod Beneškami“ a také svůj první hraný film „Kdo to má jíst?“ Oba filmy byly promítány na „Brněnské 16“ . Reportáž byla třetí, zato hraný film byl porotou odsouzen proto „že byl pojat příliš maloměšťácky“ - to pes – foxteriér nechtěl sežrat spálený biftek od nezkušené kuchařky-novomanželky.

 „Léto pod Berneškami“ se málem dočkalo nečekané pocty: byl jsem jako jeho autor vyzván, abych film poslal na světovou soutěž amatérů UNICA do Španělska. Ač nerad jsem však musel tuto poctu odmítnout – ozvučení filmu bylo velmi primitivní, hudbu jsem musel mixovat „na živo“ ze třítalířového gramofonu a současně komentovat do mikrofonu mimo jiné i verše Petra Bezruče.

Po promoci jsme musel kameru Paillard Bolex předat svému nástupci ve škole a tak vcelku prozaicky skončila první etapa mého filmového tvoření. Později jsem natáčel rodinné reportáže s vypůjčenou primitivní 8mm kamerou, ale nakonec dočasně zvítězil sport. Od dětství jsem hrával tenis. Závodně jsem reprezentoval Palackého univerzitu, později v místech, kde jsem pracoval jako lékař – Šternberk, Šumperk, Lipník nad Bečvou. Ještě vloni jsem hrával rekreačně čtyřhru a doufám, že i letos zahraji. Aby ne – vždyť bydlím přímo u tenisových kurtů, které jsem vlastnoručně pomáhal vybudovat.

Mimo tenis jsem se věnoval motorismu a turistice, pokud nás tehdejší totalitní režim pouštěl do zahraničí.

Narozením syna Radana v roce 1977 pak začíná druhá etapa mého filmování. Koupil jsem „meopťáckou“ poloautomatickou filmovou Super 8mm kameru - to abych neměl později výčitky svědomí a rodinný klid.

Téhož roku jsem také překročil práh klubovny kroměřížského KAFu. Pracoval jsem tehdy v nedalekém Kojetíně. Výborná parta otevřených lidí a zkušených amatérů mě vtáhla do svého středu. Abych se svou technikou stačil vývoji doby, koupil jsem si zahraniční kameru na kazety Super 8 Chinon a hned jsem se s ní docela „roztočil“ : „Jánošíkovy diery“, „Dan 4“, „Rybářovy žně“…to jsou tituly mých vcelku úspěšných snímků pořízených právě Chinonem.

V roce 1985 jsem se s rodinou vrátil do Lipníku nad Bečvou. Od té doby stále víceméně často dojíždím do KAFu na klubové schůzky a také nevynechám žádnou filmovou soutěžní akci, která se v kroměřížském Domě kultury koná. V poslední době více jen jako její divák.

A málem bych zapomněl – v roce 1994 jsem přesedlal z filmové kamery na videokameru – nejdřív to byl japonský Akai, potom Panasonic a od loňska je to videokamera Sony HC 96E. A teď se navíc trápím se střihem videozáznamů na počítači…

Ve videotvorbě a také na sportovním poli mě dosti zdržely mé zdravotní problémy, ty ale k životu prostě také patří a bylo jich dost…“

Co k této výpovědi oslavence svých 80. narozenin dodat? Snad jenom to, že jeho prostý a pokorný vztah ke společnému koníčku – amatérské filmové tvorbě, nezištné předávání zkušeností a rad kolegům v klubu, zaujatost, invence a pečlivost v tvorbě, jsou jen malým výčtem osobních vlastností, které kolega a přítel Lubor Míka má.

Přejeme Ti, vážený příteli Lubore, do dalších let hlavně zdraví, ale také Tvůj návrat k aktivní filmové tvorbě. Inteligence a promyšlenost Tvých filmů by nám totiž velmi chyběly… Jménem členů KAFu i ČSFV Kroměříž Ti vše dobré, inspiraci a pohodu přeje

Ladislav Františ