Číslo 2/2010                                                                                                ročník XXI

Obsah:

Nao Higano z Japonska zazpívala na ARSfilmu
UNICA 2010 - Švýcarský Einsiedeln
Točte při každé příležitosti?
Technické novinky

Slovo předsedy

Vážené svazové kolegyně a kolegové, přátelé,

pomalu se překulila první polovina letošního roku a rozběhly se dovolené a prázdniny. Nastal čas, kdy jako každoročně v tomto období balíme svá technická “fidlátka”, manželky, děti či vnoučata a vyrážíme mimo své domovy, na chaty, chalupy, k rybníkům a přehradám, do lesů a leckdy také do blízkého či vzdálenějšího zahraničí, k moři anebo poznávat krásy cizích krajů. Je to trend nepochybně správný a leckdy i nezbytný – aspoň na pár klidných dnů změnit styl života, dát prostor tomu, na co v běhu pracovních týdnů roku nezbývá čas. Anebo se prostě jen zastavit, zbavit se na chvíli pocitu toho, že zase něco nestíháme, že jsme dnes měli zařídit ještě to a tohle… Ten dovolenkový či prázdninový čas ale pro většinu z nás přináší i nutkavou potřebu všechno to mimořádné dění co nejlépe obrazově a zvukově zdokumentovat, zaznamenat ty příjemné chvíle a události, zapsat je na pásek nebo na HDD kamery či SD kartu. A to není úkol vůbec jednoduchý a někdy nás dokonce podobně irituje, jako již dříve zmíněné každodenní pracovní či rodinné povinnosti. Vždyť přece zpracovaný záznam musí být schopen vypovědět vše, co jsme prožili a ukázat tak známým či sousedům, že ta “naše” dovolená byla právě tou nejlepší možnou… A tak promýšlíme náměty, připravujeme scénáře, režírujeme všechny účastníky kolem nás, hledáme možné i nemožné úhly pohledu, rakurzy a technické finesy nabízené moderní filmovou technikou. Unaveni tímto pachtěním zapomínáme často na to základní, proč jsme na dovolenou vyráželi – relax, uvolnění, odlehčení a odpočinek tělesný i myšlenkový.

A tak tyto dny “pohody” plně prožíváme vlastně až po návratu domů, kdy natočený materiál ve střižně zpracováváme a teprve tehdy si zpětně promítáme tu letošní prožitou dovolenkovou skutečnost. Ale tak to asi musí být, to je ta dobrovolná daň, kterou obětujeme svému koníčku. Odměnou nechť nám jsou (alespoň někdy) slova uznání a díků členů rodiny, účastníků našich výjezdů či pobytů a třeba i dalších diváků možná i na soutěžích a přehlídkách …

Ladislav Františ