Čekal jsem, že v našem časopise VIDEOhobby bude něco o krajské soutěži v Mohelnici. Chtěl jsem dát přednost těm mladším. Ale nic jsem nenašel, tak jsem se rozhodl toho ujmout. Mívám kritické připomínky, ale tentokrát je tomu jinak. Nepromítalo se jako obvykle v kině, ale v muzeu. Ale to není důležité. Co mně nejvíce překvapilo, že se promítalo tak, jako kdysi za mlada, když jsem obvykle promítal já, stával za projektorem v sále, dohromady s obecenstvem a porotou. Bylo to takové přátelštější, než v dnešní době, kdy to promítá někde schované “železo” do kterého se to musí předem nacpat s přesností na vteřiny. V Mohelnici to bylo jinak. Promítal to Člověk. S úsměvem a perfektně. Nepotřeboval, aby to bylo přesně na vteřinu, protože má mozek a ví, kdy má začít s dalším filmem. Ještě stačil i zhasnout světlo v sále. Já jsem jenom z té projekce omládl nejméně o 20 let. A snad také proto se nevyskytl žádný film, kde si člověk říká: “Ať už to skončí.” Všechny filmy se líbily. A co teprve když o přestávce byla zdarma káva a krajíček chleba s olomouckými tvarůžky. A to prosím v době krize. Člověk si připadal, že je na návštěvě u dobrých přátel.

Do kvality filmů se nechci plést. Od toho jsou jiní a porota, která rozhodla, tak jak rozhodla. Byla zčásti také nová. Škoda jen, že toto asi bude jen ojedinělý způsob promítání a všude jinde to bude promítat nějaký počítač, prokládat mezi filmy informace, které nikoho nezajímají, pokud možno v cizích jazycích, aby bylo vidět jak jsme světoví.

Zdeněk Lejsek