Ohlédneme-li se několik roků zpět, kdy záznam různých událostí se prováděl pouze na filmový pás příslušnou kamerou a pak dodatečně ozvučoval, veřejná projekce na nespočetných soutěžích nebyla pro technický štáb, který tuto projekci zabezpečoval ani tak náročná. Pokud se jednalo o dvoupásový systém a k filmu byl přiložen magnetofonový pásek, obsluha projektoru spustila magnetofon současně se startovací značkou na filmu.

Vzhledem k tomu, že se počítalo s tím, že nelze dodržet synchronnost magnetofonu vůči filmu, doprovodný zvuk se nemohl vázat na obraz a byl pouze doprovodnou informací k celkovému filmu. Tento způsob ozvučení měl však jednu výhodu oproti zvuku na magnetické stopě, která byla přímo na filmu a to co se týče kvality v přenosu nejvyšších kmitočtů. Při běžné rychlosti 9,53 cm/s. dosahoval 15 000 Hz. oproti zvuku na magnetické stopě, kde byl kmitočtový rozsah maximálně 8 000 Hz. Aby při tomto dvoupásovém systému ozvučení mohla být dodržena přesná synchronnost a zvuk mohl být namixován postsynchronem přímo na obraz, používal se elektronický synchronizátor vyráběný Meoptou Přerov. Systém spočíval v tom, že na magnetofonovém pásu byly na jedné stopě nahrány řídící impulsy 8 kHz. a na druhé stopě doprovodný zvuk k filmu. Film se v projektoru nastavil při předžhavené žárovce na startovací značku a pak se spustil magnetofon. První řídící impuls, který se dostal z magnetofonu do synchronizátoru uvedl do chodu projektor.. Během projekce docházelo k porovnávání těchto řídících impulsů a také k případné korekci. Tím byl zajištěn přesný souběh obou pásů. Přes to, že tento systém ozvučení byl již dokonalý, kraloval v ozvučení filmů jednopásový systém, i když jak jsem již uvedl, méně kvalitní.

Pokud měla filmová kamera dobrou optiku a kameraman dobře ostřil, při použití filmového matriálu Kodak či Agfa Moviechrom byl úspěch zaručen. Pak už jen záleželo na dobře zaostřeném projektoru a zodpovědné obsluze. Proč? Vzhledem k tomu, že se při projekci střídaly různé filmové matriály a to co do tloušťky filmového podkladu, musel se pomalu každý film v jeho začátku mírně doostřit. Aby obsluha nemusela film doostřovat na obraz, doporučovalo se autorům natočit na černém filmovém pásu před úvodním titulkem zaostřovací znak. (např. svoje iniciály) Vzhledem k tomu, že mnozí nepochopili oč se jedná, byla to nakonec určitá kuriózita. Vyřešili to totiž tak, že na černobílý film několikrát za sebou natočili svůj pracně vytvořený zaostřovací obrazec, film pak rozstříhali a přilepili před barevný film. Vzhledem k tomu, že černobílý materiál se od barevného svým podkladem lišil nejvíce, byl tento zaostřovací znak k ničemu. Nakonec i přes tyto menší problémy technické štáby v projekčních kabinách odpromítali ke vší spokojenosti snad tisíce metrů filmů. Film vystřídalo jiné médium a s ním také přišla jiná technika a nový způsob práce…

Začnu opět u zvuku. Zpočátku nejrozšířenější systém VHS přinesl i poměrně uspokojivou kvalitu zvuku umístěnou na horním okraji videopásku dosahující 10 000 až 12 000 Hz. Zmíním se teď o vysokých kmitočtech, vyzdvihujících kvalitu zvuku a jeho brilanci. Někteří výrobci audiovizuální techniky se předhánějí mimo jiné i v udávání této kmitočtové charakteristiky, či rozsahu nejvyšších kmitočtů. Setkal jsem se i s tím, že u třípásmové reprosoustavy byl uvedený kmitočtový rozsah 40 až 18 000 Hz. Když jsem však nakoukl dovnitř, byla uvedená reprosoustava osazena vysokotónovým reproduktorem ARV 081, který dle katalogu výrobce je schopen přenést maximálně 15 000 Hz. Co přenese těch zbývajících 3 000 Hz. do těch 18 000 Hz. zůstává záhadou. Jestliže jsem napsal, že podélná stopa poskytuje uspokojivou kvalitu zvuku a to v některých případech až 12 000 Hz. je však třeba brát v úvahu ještě jednu věc. Je všeobecně známo, že postupujícím věkem ztrácíme schopnost vnímat či slyšet vysoké kmitočty. Před několika lety se dělal pomocí tónového generátoru v našem olomouckém filmovém klubu test, při kterém jen málo kdo s těch starších zaregistroval či slyšel vyšší kmitočet jak 10 000 Hz. Časem se zvuková stránka u videomagnetofonů zdokonalila a u stereofonních přístrojů je nahráván zvuk nejen do podélné stopy ale současně i na dvě šikmé stopy. Tyto šikmé stopy mají oproti podélné stopě mnohem větší dynamiku a také větší frekvenční rozsah a to 20 až 20 000 Hz. Kromě tohoto kladu, mají také některé stereofonní videomagnetofony i tu výhodu, že při ozvučování lze reálný zvuk ze šikmých stop přivést do mixážního zesilovače, k němu přidat z dalšího zdroje hudbu a komentář a takto doplněný zvuk ve vhodném poměru, který nastavíme na mixážním zesilovači vrátit na podélnou stopu. Chceme-li však takto ozvučený videopořad prezentovat na nějaké soutěži či veřejné projekci, musí být obsluhující technik v projekční kabině na tuto skutečnost upozorněn v údajích o způsobu ozvučení. (Zvuk na podélné stopě ) Pokud se tak nestane, stereofonní videomagnetofon dává automaticky přednost šikmým stopám před stopou podélnou a při projekci slyšíme pouze reálný zvuk bez doprovodné hudby a komentáře.

Při poslední veřejné projekci nekomerčních videopořadů v olomouckém Divadle hudby bylo pod obrazem naprosté ticho a přitom autor videopořadu tvrdil, že zvuk tam musí být. Jak je to možné? Tvůrce videopořadu sestříhal svůj záznam na stereofonním videomagnetofonu . Zvukově kameru s videomagnetofonem nepropojoval. To znamená, že jak do šikmých stop tak do stopy podélné bylo nahráno ticho. Pak provedl ozvučení v systému AUDIO DUB na podélnou stopu. Vzhledem k tomu, že stereofonní videomagnetofon při projekci zaregistroval v šikmých stopách záznam, i když to bylo ticho, automaticky přepnul na tyto šikmé stopy. Pak už jen následovalo co se dalo čekat. V sále se ozvalo zvolání “Zvuk!” Videopořad se pustil dodatečně, ale nemuselo k tomu dojít. Někdo zde může namítnout, proč obsluhující technik hned na začátku projekce nepřepne stereofonní videomagnetofon na podélnou stopu a tím znemožní automatické přepnutí na šikmé stopy? Pokud je zvuk přenášen k projekčnímu plátnu do dvou reprosoustav dvoukanálově, tedy stereofonně, byla by škoda, aby videopořady, které mají v šikmých stopách dokonce i stereofonní zvuk ( a stále jich při dnešním zpracování na počítači přibývá ) byly přepnuty na monofonní zvuk z podélné stopy a diváci byli o tento prostorový zvuk ochuzeni.

A teď co se týče obrazu. Dnes už asi nikdo netočí s kamerou v systému VHS. Nemá snad ani význam psát o určité degradaci ostrosti obrazu při přepisu či střihu z horizontálního rozlišení 240 řádků. V současné době i dokonalejší systém Hi8 či S-VHS vystřídala digitální technika, která má mnoho předností. Jednou z nich je ta, že při přepisu či střihu zde nedochází k žádné ztrátě kvality obrazu. I tady se však výrobci ve svých reklamních prospektech snaží získat zákazníka lákadlem, kolik mil.pixelů (snímacích bodů) má CCD čip kamery a jakou má kamera horizontální rozlišovací schopnost. Nikde se však neuvádí, že pokud má kamera 3 CCD snímací čipy a každý má po 470 000 pixelech, tak že se tyto hodnoty co do ostrosti obrazu nesčítají a celkové horizontální rozlišení je stejné jako u kamery s jedním CCD snímacím čipem 470 000 pixelů. Uvedenou kameru pak předčí v ostrosti obrazu videokamera s jedním snímacím CCD čipem o 800 000 pixelech, která je dokonce o několik tisíc lacinější. (O tom se nakonec mohli přesvědčit na vlastní oči frekventanti videokurzu při subjektivním testu v Přibyslavi) Samozřejmě, že kamera s třemi CCD snímacími čipy bude mít lepší barevné podání. Proto jsou pro ty nejnáročnější tvůrce již k dispozici videokamery se třemi CCD snímači, kde každý CCD snímací čip je osazen 800 000 pixely. Je nutné se také zmínit, že pokud se zvyšuje u CCD snímače počet pixelů, tak je to především za účelem pořízení statického snímku s  předpokládanou možností tisku. Pro běžné natáčení i u CCD snímače s 1,33 megapixely zůstává horizontální rozlišení obrazu kolem 520 řádků. Pořídíme-li si digitální videokameru , tak s tiskem fotografií jsme při slušné kvalitě snímku omezeni rozměrem vytisknutého snímku.

Závěrem ještě několik vět o horizontálním rozlišení. (ostrosti obrazu) Je to něco podobného, jako u zvuku. Pokud např. výrobce uvede, že určitý audiovizuální výrobek má frekvenční charakteristiku 40 až 18 000 Hz. a neuvede graf, nebo v jaké úrovni jsou mezní kmitočty zaznamenány, pak je tento údaj svým způsobem lišácký. Tak je to i u hodnocení horizontální schopnosti videomagnetofonu či videokamery.Čárové obrazce, které jsou pevně odstupňovány po 0,5 MHz. jsou z testovaného přístroje přivedeny do měřící soupravy, která je vyhodnocuje a tiskne číselné, respektive grafické výsledky.Za mezní se považuje hranice 10 % modulace. Rozlišení tedy končí tam, kde hloubka modulace u konkrétního skokového vzorku klesne pod 10 % . V praxi to tedy znamená, že na kontrolním monitoru toto pole svislých čar o určité hustotě již nevidíme, protože je slité do šedé skvrny. Měřící přístroj však ještě zaznamenal 10 % hloubky modulace a tak se v technických parametrech uvede horizontální rozlišení např. 520 řádků. Ideální by bylo, kdyby při koupi videokamery nebo videomagnetofonu byl k výrobku přiložen graf rozlišovací schopnosti. Na něm by pak bylo jasně vidět, ve které části a také jak moc dochází k poklesu amplitudy jednotlivých kmitočtů. Jsem však přesvědčen, že ten nejdůležitější parametr je ten, který sami vidíme a slyšíme. V současné digitální technologii se nemusíme těmito věcmi příliš zatěžovat. Digitální systém poměrně rychle vytlačuje analogový a stává se stále dostupnějším. Jeho kvalita a možnosti jsou již k plné naší spokojenosti a snad si ani více nemůžeme přát. Nebude to dlouho trvat a technik na veřejné projekci či soutěži bude v  projekční kabině v DVD přehrávači vyměňovat pouze DVD nosiče. Ať již pracujete s jakémkoliv systémem či technikou, přeji Vám, aby se vše dařilo, přinášelo to radost, potěšení a také patřičné uznání.