Důvodem mého příspěvku k teorii o tom, kdo je a kdo není amatér, jsem ve svém životě takříkajíc řešil až příliš často a trochu se divím, že se tohle téma znovu vrací. Vzpomínám na rok 1976 a na podobnou “celonárodní diskusi”, v níž sehrávala roli významná jména lidí, kteří vedli podobné debaty. Psát ale o nich je ošidné. Leckdo z těch mladých si řekne, to už je dávno, a dnes je jiná doba. Ta skutečně nastala, ale problém těchto diskusí zůstává podle mého soudu stále stejný. Je v podstatě jedno, jaké máme kamery, zda filmové nebo na video, obor se měnícími se nosiči v podstatě nemění. Zejména při posuzování takových pojmů, jakým je “amatér” či “profesionál”. Konečně, stejný problém se už objevoval v dobách arch. Kříženeckého.

Už ale v letech minulých, někdy až příliš dlouhých diskusích se mi jevilo, že dělit skupiny amatérů a profesionálů na ty, kteří se oborem živí a na ty, kteří jej mají jako předmět záliby, je poněkud zjednodušený. Je také skutečností, k níž tehdy přispěl sám doc. Jan Kučera tím, že řekl: “Trvejte na tom, že amatérský film je svébytným oborem, a nedejte se zastrašovat tím, že jde o soukromou zálibu, která nepotřebuje žádnou podporu. Jde o nezastupitelnou součást národní kultury, která vzniká ze zcela jiných podnětů a pocitů tvůrce než je tomu u profesionála, který je obvykle ovlivněn společenskou objednávkou. Amatér se také z principu vyjadřuje jinak než právě profesionál.”

Mnohokrát se mi tahle slova vybavila, když jsem byl ve funkci ústředního metodika. Proto jsem také prosazoval odlišnou terminologii v mnoha směrech, odtud vůbec vznikly některé zcela specifické pojmy, včetně samostatného označování výsledků tvorby. Povšimli jste si, že jsme stanovili zcela jiné označování žánrů oboru, že jsme nikdy nepodléhali “zvykům” profesionálů natáčet “pracovní filmy”, že jsme doporučovali jiný způsob literární přípravy, že jsme zvláště v hraných formách byli vždy docela jiní ? Zkoušeli jsme například napodobovat zvyky profesionálů v organizaci soutěží a přehlídek ? Ale ne. Měli jsme docela jiné zvyklosti než oni a měli jsme také svoje kategorie. I ty někdo tehdy vymyslel. Je toho hodně, co jsme si za ta léta zvykli dělat jinak než oni. Právě v tom, že jsme už za několik desetiletí prokázali svou samostatnost, vidím zcela jasnou příčinu nepokrytého despektu k oboru, jaký projevil právě pan Adler ve svých dopisech a příspěvcích do Videhobby. Myslel jsem si ale, že mám mžitky před očima, když jsem si přečetl jeho jméno v našem bulletinu. Je to právě on, kdo má právo nás poučovat ? Přes veškerá ujištění, že jeho vliv už v našem hnutí slábne, je najednou oslavován jako spasitel našich duší.

To, co napsal Adler o třech skupinách neprofesionálních filmařů, je stejně staré jako on sám. Vůbec nic nového. Jen některé fráze zavánějí pseudoteorií. Ale pokud jste sledovali na ČT 1 večery s amatérským filmem, pak víte určitě, že prokázal hlubokou neznalost oboru, když tvrdil, že mezi amatéry existuje inzitní umění. Neexistuje. Vladimír Rula není naivní filmař, jak Adler tvrdí, ale diletant. V tom je podstatný rozdíl. Mimochodem, je dokázáno, že i mnozí naivní malíří svoji naivitu pouze předstírali, což se týká jak Chaby, tak i Hlinomaze. Takový herec určitě něco věděl o perspektivě, kterou ve svých malbách zásadně měnil. Adlerovo tvrzení “že jsou navěky ztraceny filmy, které mají co říci veřejnosti”, je také liché. Ten člověk netuší, že 40% celého fondu Národního filmového archivu (alespoň podle Karla Čáslavského) je amatérský. A že existují archivy jak v NIPOS Artama (to se dozvěděl až z knížky Česká filmová padesátka) a také na Brněnské šestnáctce. To nemluvím o rozsáhlém archivu ČKK Praha.

Co mě ale přímo děsí, že už došlo ke dvěma jednáním tzv. Odborné rady a že nikdo po těch ostudných vyjádřeních pana Adlera nepožadoval jeho bezpodmínečné pokání a omluvu za to, co o filmových amatérech napsal. Jako kdyby se nic nedělo. Potkal jsem ho náhodně na udělování cen čs. kameramanů v Lucerně a tvářil se jako bůh z Olympu.

To jste potřebovali právě jeho k tomu, aby vám určoval, co je pojem amatér ? Připadá mi to jako kdybychom my vymýšleli pro FAMU školní osnovy na příští rok. Ano, tragedie Rakouska (ale to zdaleka není jediné) je, že si obor právě u nich nenašel vybudování náležitého uznání a že ho tedy veřejnost považuje za pouhou soukromou zálibu, něco jako chytání motýlů. To, že se tak u nás nestalo, je jen výsledkem letitého boje za to, aby se na náš obor hledělo jinak než jen jako na “koníčka”. Mimochodem, tohle slovo jsem nikdy v souvislosti s neprofesionálním filmem nepoužil. Dokud jsem byl ve funkci dobře jsem si spočítal, že by se právě tohoto označení mohl někdo chytit. A mohl by pak říci, že když je to koníček, na co tedy potřebujeme příspěvky do rozpočtu soutěží a všeho ostatního?

I když mám, jak asi všichni víte, úzký vztah k FAMU, při našich domácích diskusích se nijak neskrývám s otázkami, že právě tahle škola je asi jediná, bez níž lze získat dokonale znalostí filmového řemesla jinými způsoby než jejím absolvováním. Těžko si lze představit, že by mohl existovat lékař nebo právník, který by neměl příslušné vysokoškolském vzdělání v oboru. Další z dosud nezodpovězených dotazů při diskusích zní, k čemu je fakulta, když vychovává lidi, kteří potom točí “komerční sračky” nebo prostoduché reklamy. Dodnes jsem nedostal právě na tyto otázky odpověď.

Proto si myslím, že bychom měli nosit hlavu vzhůru a nevyhledávat formulace pojmu “amatér či profesionál” u lidí, kteří by naši plnou důvěru mít neměli. Nebo jsme opravdu tak nesamostatní, že nám už nic jiného nezbývá ?

Je mi z toho smutno. Emil Pražan